Vyhledávání v rejstříku pojmů NZIP

Kolektivní imunita je stav, kdy konkrétní skupina lidí má imunitu vůči nějakému infekčnímu onemocnění, ať už tato imunita byla získána přirozenou cestou (tzn. nákazou skutečným onemocněním) nebo navozena uměle (zejména očkováním). Výše uvedená skupina lidí může být různě velká: od menšího kolektivu (např. pracovníci na infekčním oddělení nějaké nemocnice) přes větší skupiny populace (např. obyvatelstvo zasažené povodněmi a následně naočkované proti žloutence typu A) až k desítkám či stovkám milionů lidí (např. obyvatelstvo nějaké země). Kolektivní imunita se obvykle se vyjadřuje jako procento osob, které jsou v dané populaci imunní vůči sledovanému onemocnění. Pro některá infekční onemocnění jsou stanoveny hypotetické hodnoty, které jsou považovány za dostatečné na to, aby se zabránilo šíření konkrétní nákazy v populaci (např. 95 % u spalniček, 80% až 85 % u černého kašle). Poklesne-li procento očkovaných pod tuto hodnotu (třeba kvůli dezinformační kampani odpůrců očkování), může se onemocnění v populaci znovu šířit. Viz také imunita.

Nespecifická imunita je jiný název pro vrozenou imunitu. Viz také imunita.

Získaná imunita neboli specifická imunita je typ imunity, která není přítomna při narození. Jinými slovy, tělo se ji musí postupně „učit“ (na rozdíl od vrozené imunity). Tento proces „učení“ začíná, když se imunitní systém setká s choroboplodnými zárodky (patogeny) a rozpozná cizorodé látky (antigeny). Poté se složky získané imunity naučí, jak nejlépe zaútočit na každý antigen, a začnou si pro daný antigen vytvářet „paměť“. Získaná imunita pak přizpůsobuje svou imunitní reakci konkrétnímu antigenu, se kterým se dříve setkala. Charakteristickými znaky získané imunity jsou schopnost učit se, přizpůsobovat se a pamatovat si. Získaná imunita se po prvním kontaktu s novým antigenem vyvíjí delší dobu. Poté si však tělo antigen „zapamatuje“ a následné imunitní reakce na tento konkrétní antigen jsou rychlejší a účinnější než ty, které nastaly po první expozici antigenu (tedy „setkání“ s antigenem). Na získané imunitě se podílejí: bílé krvinky – konkrétně lymfocyty (T-lymfocyty i B-lymfocyty); ostatní složky – dendritické buňky, cytokiny a komplementový systém (ten zvyšuje účinnost protilátek). Viz také získaný, imunita, vrozená imunita.

Specifická imunita je jiný název pro získanou imunitu. Viz také imunita.

Buněčná imunita je někdy definována jako imunitní reakce, která je zprostředkována T-lymfocyty. V širším slova smyslu však lze do buněčné imunity počítat také imunitní reakce, na kterých se podílejí i jiné buňky imunitního systému, konkrétně neutrofily, monocyty, makrofágy, dendritické buňky a NK buňky. Viz také buňka, imunita, humorální imunita.

Protilátková imunita je imunitní reakce zprostředkovaná protilátkami, které se nacházejí v tělesných tekutinách, zvláště pak v krevní plazmě. Protilátky se navážou na antigeny, které se vyskytují na povrchu cizorodých struktur (nejčastěji viry a bakterie). Tím jsou tyto patogeny „označeny“ pro následnou likvidaci jinými složkami imunitního systému. Protilátkovou imunitu zajišťují B-lymfocyty. Viz také protilátky, imunita, humorální imunita, buněčná imunita.

Imunitní reakce neboli imunitní odpověď je definována jako stav změněné reaktivity imunitního systému, k němuž dochází v důsledku setkání s antigenem. Konečným výsledkem může být navození imunity vůči tomuto antigenu (toho se využívá např. při očkování). U některých lidí se však vyskytují nežádoucí imunitní reakce vůči zcela neškodným antigenům, tzv. imunopatologické reakce, které jsou souhrnně označovány jako alergie (viz také alergická reakce). Viz také imunita.

Slizniční imunita je první linie obrany proti choroboplodným zárodkům, které vstupují do těla skrze sliznici. Slizniční imunitu zajišťuje slizniční imunitní systém. Viz také sliznice, imunita, slizniční imunitní systém.

Inhibitory kontrolních bodů imunitní reakce je jiný název pro checkpoint inhibitory. Viz také inhibitor, imunitní reakce.

Imunitní odpověď je jiný název pro imunitní reakci. Viz také imunita.